Historie
Bienertova pila a okolí – historie a současnost
Modrava byla založena jako rybářská osada (první doložená zmínka je z r.1614). V roce 1799 koupil kníže Schwarzenberg od hraběte Kinského rozsáhlé území Prášilského panství (kam Modrava patřila), aby využil obrovského bohatství dřeva ze zdejších rozsáhlých pralesů.
Určitý druh smrkového dřeva se tady vyznačoval zvláštní vlastností a tou byla ozvučnost - rezonance. Dřevo proto bylo vhodné na výrobu klávesových nástrojů, konkrétně rezonančních desek, žebrování pro stavbu křídel a pianin a také jejich klávesnic.
Toho chtěl využít podnikatel Franz Bienert (narozen 4.2. 1788 v Horní Chřibské) a roku 1827 zakoupil od majitele panství Josefa Schwarzenberga starší pilu, stojící na levém břehu Roklanského potoka v Modravě a adaptoval ji na vhodný tovární objekt. Šlo pravděpodobně o pilu v místě dnešního Pupíku (viz.plánky, které mapují postupný vývoj objektů pily a okolí). S pilou Bienert zároveň koupil vedlejší hájovnu (je také často uváděna jako schwarzenberský lovecký zámeček), dnes penzion Modrava. Na překladu na jejím vchodem je dodnes vyryt letopočet 1836 a iniciály FB. K pile vedl z Roklanského potoka 500 m dlouhý náhon. K objektům také patřila stáj východně od hájovny (na začátku dnešního parkoviště). V okolí v této době stál ještě dům čp.49 (dnes penzion Arnika) a na druhé straně Roklanského potoka při cestě na Březník hostinec U tří sluk, známý z románu Karla Klostermanna Ze světa lesních samot. Tehdy patřil pravý břeh potoka pod katastr Prášil (Stubenbach I. Theil), zatímco levý břeh pod katastr Vchynice-Tetov (Chinitz – Tettau).
V roce 1832 Bienert získal císařské privilegium pro výhradní výrobu
ozvučného dřeva na dobu 10 let, další pak pro zlepšený postup výroby a
samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů. Počáteční spotřeba
dřeva činila 500 plm (plnometrů – m3) ročně, později kolem 1000 plm
ročně.
Někdy po roce 1837 postavil Bienert 30 metrů západně od první pily u
odbočky z náhonu další pilu, která se stala základem jeho továrny.
Patřil k ní obytný dům čp.51 a možná i další dva domy (čp.60 a 61).
Původní pila pak sloužila pro ukládání a sušení vyrobeného materiálu.
Postupně byly také postaveny domy na druhém břehu Roklanského potoka pod
hostincem U tří sluk.
Výrobní postup byl následující: dřevo se kácelo v zimě, rozštípalo se, na jaře se několik týdnů máčelo, sušilo se a štípalo na strunné nástroje či se řezaly desky pro klavíry. Znovu se 4 týdny máčelo, sušilo a bělilo na slunci. Vyváželo se do celé Evropy a Ameriky.
V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou provozovnu ve Stožci. V Modravě v tuto dobu zaměstnával na pile a v lese 50 - 100 lidí. Platnost privilegií byla po dvou letech prodlužována až do jeho smrti (1.2.1866), kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Výroba však vzhledem k velké konkurenci klesala a polom, který roku 1870 zničil mnoho starých porostů, zapříčinil, že rezonanční dříví muselo být dováženo z daleka. Paní Bienertová obě pily roku 1871 prodala Schwarzenbergovi, který výrobu roku 1880 převedl do Stožce.
Pila na Modravě ale pravděpodobně pracovala dál (již ne pro rezonanční dřevo). Někdy v letech 1880-1885 byl k pile přistavěn na druhé straně náhonu (směrem k dnešnímu Pupíku) další objekt. Původní pila pak byla zbourána. Zároveň byla zasypána část náhonu směrem k hájovně. V této době je v katastru zmínka i mlýnu na st.p.č.70.
Kdy tato pila ukončila provoz není jasné, podle údajů místních lidí vyhořela po 2.sv.válce. Postupně byly zbourány i domy na pravém břehu, kudy přibližně od r.1970 vedla signální stěna ŽTZ.
Do dnešních dnů se dochoval (v přestavěné podobě) objekt úplně první pily, který později sloužil pro ukládání a sušení vyrobeného materiálu. Patří Lesům ČR a je známý jako penzion Pupík. Vedle je zachována prakticky v nezměněné podobě bývalá hájovna, která slouží jako penzion Modrava. Náhon pro pilu je pozorovatelný z Roklanského potoka až k místu dnešního tábořiště NP, pak se ztrácí a v místě pily je jen mělký příkop. Na louce na pravém břehu naproti Pupíku je lyžařský vlek SKI klubu Sušice a jsou zde ještě patrná místa, kde stál hostinec u Tří sluk i další domy pod ním. Dále na pravém břehu proti proudu je ještě rozeznatelná trasa signální stěny. Ta poblíž tábořiště NP přecházela na levý břeh a jsou tam zbytky betonové konstrukce. Signálka pak pokračovala podél cesty směrem na Rybárnu.
Údaje z katastru z 1.poloviny 20.století
Poskytl pan Jan Vlček:
Na stavební parcele č.70 byl objekt čp.50, v Pozemkové knize ve
vložce číslo 50 zapsaný jako mlýn a hájovna čp.50 (v originále
"Mahlmühle Nr.Cons.50 und Forsthaus in Mader"). Knihovní vložka dále
obsahovala více objektů a několik pozemkových parcel. Zapsaným majitelem
byl Adolf Josef kníže ze Schwarzenbergu. Knihovní vložka číslo 50 byla
zrušena v roce 1902 a veškerý v ní zapsaný majetek zahrnující m.j.
st.p.69/stáj a st.p.82/obytný dům čp.51, byl přepsán do Seznamu II.-
Majetek Panství Prášily (Herrschaft Stubenbach) - zemské desky, vložka
číslo 1360.
Na stavební parcele číslo 85 byl objekt, v pozemkové knize, kn.vložka
původně Seznam II.,poté č.126, zapsaný jako Pila k čp.51 (v originále
"Brettsäge zu Nr.C.51"). Na stavební parcele č.82 byl dům čp.51.
Původně byla pila zapsána v Seznamu II. (Panství Prášily), v roce 1923
byl zapsán ve vl.č.126 jako vlastník Adolf Josef Schwarzenberg (zápis
č.d.525/1923).
V roce 1928 přešlo vlastnictví na Jana Schwarzenberga (zápis č.d.
139/1928), v roce 1940 zapsána poznámka převzetí majetku Německou říší
(č.d. 164/1940) a posledním zápisem je záznam z r.1950 - vlastnictví na
čs.stát-ministerstvo zemědělství-správu státních lesů a statků (zápis
č.d.197/1950).
Podklady: mapy Stabilního katastru a další, údaje z katastru, internet, vlastní průzkum Martin Čejka, 2010
